Michaela:Audioprocházka: Hloubětínská padesátka
Vydejte se společně s literární dokumentaristkou Michaelou Hečkovou na procházku po Hloubětíně. Vezměte si s sebou sluchátka a zaposlouchejte se do příběhu, který autorka knih O městech a lidech nebo 20 000 napsala speciálně pro Prahu 14 a její zákoutí. Objevíte lidské příběhy, několik ulic i slanou vodu, která spláchne každou slzu. Hloubětín je místem setkávání, přátelství i zapomnění. Lyrická vycházka potěší nejen hloubětínské patrioty, ale také všechny, kteří mají rádi současnou literaturu.
Pamatujete si nějaký konkrétní zážitek či moment ve vašem životě, který měl rozhodující vliv na to, že jste začala psát?
Ráda bych měla takovou vzpomínku. Ale bohužel, v mé hlavně je to nastaveno tak, že píšu takzvaně od pradávna. Ale vážně, píšu od nějakých 19 let. Začínala jsem jako kulturní publicista na hudebních recenzích a reportážích z koncertů, později literárních recenzích a kritikách. Pamatuji si třeba první nebo druhou povídku, kterou jsem v 18 ti napsala a vyhrála legrační literární soutěž v Havířově, odkud pocházím. Na vysokou školu jsem šla na bohemistiku, nějak přirozeně, abych mohla dnem i nocí číst. Po škole jsem se živila jako PR v kultuře, psala tiskové zprávy, texty pro webové stránky, tisíce běžných textů. Myslím, že jsem své samotné tvůrčí psaní na nějakou dobu odložila, jakmile jsem se začala věnovat kulturní produkci. Ta mě okouzlila. Věnovat se veřejnému prostoru znamená žít, jako když vám je 10. Jste dokonale opálení, posedáváte na lavičkách, pořád jste venku. Jen to "venku" znamená prostor, který sledujete, analyzujete a snažíte se s architektem vylepšit. Je to ale návykové. Před pěti lety jsem se k psaní znovu vrátila a napsala knihu o lidech, kteří se snaží veřejný prostor v České republice oživovat a proměňovat. Spojila jsem tam obě řekněme vášně a hlavně našla žánr literární dokument, který mi troufám si říct přirozeně sedí. Takže abych odpověděla na otázku – rozhodnutí na začátku nebylo, protože by to jinak být nemohlo. Pár let jsem zkoušela nepsat, a nejde to. Náměty všude kolem se nedají utišit :)
Hlavní postava povídky Hloubětínská padesátka má silný vztah k plavání. Máte také nějaký koníček od dětství, který by vám v dospělosti přinášel radost a klid?
Co se týče plavání, tak jsem trochu opisovala z vlastního života. Nikdy jsem neplavala závodně, jen tak obyčejně, pro radost. Ale jsem ryba a kdykoliv přijedu do města, které má moře nebo ho omílá oceán, okamžitě mířím na pláž. A tím nemyslím zdaleka jen tu horkou, slunnou a letní. Nejsem moc typ na koníčky. Co dělám ve svém volném čase, dělám i v tom pracovním a živí mě. Nicméně, strašně ráda čtu a sbírám knihy. Ne tedy od dětství, ale řekněme puberty, nějakého konce gymnázia. To mi zůstalo dodnes. Nedávnou jsem to počítala a přečtu třeba dvě tři knihy týdne. V sobotu ráno si jdu prostě pro kafe a knihu. Radost mi to udělá pokaždé.
Jaká byla vaše cesta k práci na oživování veřejných prostor?
Bude už to deset let, neskutečné. Kolem roku 2010/2011 jsem se začala věnovat projektům, které oživují pražská sídliště a jejich veřejný prostor. Shodou okolností, právě na Jižním Městě, jsem poprvé pracovala s Davidem Kašparem, dnes místostarostou Prahy 10, který později působil jako inovativní ředitel na Praze 14 kulturní. Jinak jsem spolupracovala třeba na aktivitách Ondřeje Kobzy, posledních pár let jsem pracovala na Signal Festivalu jako projektový manažer. Letos si dávám pauzu a naplno se věnuji psaní o architektuře a veřejném prostoru. Takže ten příběhem a vztah s veřejným prostorem pořád pokračuje, jen se proměňuje. Veřejný prostor teď v souvislosti s koronavirem bude sledován ještě mnohem více než dříve. Budeme hledět na jeho bezpečnost, vnímat opravdovou nezbytnost zeleně a městských parků a tak dále.
Na jakých zajímavých projektech právě pracujete?
Březen 2020 pro mě byl měsícem plánovaného nového začátku. Ano, ironie, že v téhle době. Nicméně – spolupracuji v současné době nově právě od jara s agenturou PIARISTI, která se věnuje kulturnímu PR. Asi nejvíce se věnuji textům pro našeho klienta Centrum architektury a městského plánování (CAMP), případně dalším klientům z řady architektonických kanceláří. Všechno se mi to letos pěkně spojilo, píšu o architektuře a vyprávím příběhy staveb nebo krajinářských zásahů, jak v práci, tak ve své volné tvorbě. Na léto pak plánuju začít pracovat na nové knize. Pracovní název zní VES NICE. Jde o dvanáct portrétu proměn současného českého venkova. Těším se.
Je nějaká otázka, na kterou byste byla ráda, aby se vás někdo zeptal, ale zatím ji nikdo nepoložil?
Vlastně nevím. Takových bude určitě spousta. Tak třeba: Co vám dělá radost? Asi bych odpověděla, že třeba dnes jsem strávila čtyři hodiny přesazováním pokojových rostlin. Propadala jsem jako všichni pokojovkové mánii. Může to znít jako klišé, ale po čtyřech hodinách s rukama v hlíně se cítíte prostě dobře, a tečka. Mám doma asi padesát rostlin, některé jsou už obrovské monstery, fikusy lyraty nebo zamioculcasy, co se jim u nás doma strašně daří. Nejsem zrovna typ domácí "bydlenky", která skvěle vaří a vyrábí si domácí svíčky, ale rostliny mě neskutečně uklidňují. Vidíte, asi bych měla napsat nějaký text o nich.
